Heidrich Rudolf Hertz

 

 (22.2.1857 – 1.1.1894)

 

experimentálně ověřil Maxwellovy a Faradayovy teoretické předpoklady o šíření elektromagnetických vln, a tím odstartoval cestu k vývoji bezdrátového spojení. Je po něm pojmenována jednotka pro frekvenci – HZ.

Byl synem advokáta a senátora Gustava Ferdinanda Hertze. Mládí prožil v Hamburku. Po nástupu na místní techniku se rozhodl věnovat fyzice, a proto pokračoval ve studiích v Mnichově a Berlíně.  V roce 1880 získal doktorát a na tři roky se stal Helmholtzovým asistentem. Poté nastoupil jako docent fyziky v Kielu a v roce 1885 jako řádný profesor v Karlsluhe. V roce 1889 se stal v Bonnu nástupcem slavného R.Clausia. Tam také působil po zbytek svého života.

Jeho nejslavnějším pokusem byl praktický důkaz šíření bezdrátových vln z roku 1887. Přestože jejich šíření předpověděl Maxwell už v roce 1872, nebylo do té doby experimentálně prokázáno.

Hertzova aparatura se skládala z obřího induktoru s jiskřištěm v jednom rohu místnosti a oscilátoru (dvou kovových koulí vzájemně vzdálených jen pětinu milimetru s připojeným kusem drátu coby anténou) ve druhém rohu. Po spuštění induktoru se objevily jiskry i na druhé aparatuře. Tím byl poprvé dokázán přenos elektrických vln bez použití vodičů. Hertz dále dokázal i možnost nové vlny odrážet a lámat, a tím prokázal, že mají stejný charakter, jako světlo. Dalšími pokusy objevil fotoelektrický jev a katodové paprsky.

Sám své objevy považoval za akademickou záležitost, ale jeho pokračovatelé je postupně dovedli až do podoby dnešních sdělovacích prostředků.

Kromě elektřiny se zabýval i pružností, pevností a fluorescencí látek.

Ve třicátých letech 20.století byly jeho spisy v Německu veřejně páleny kvůli jeho židovskému otci.